"Aaaaa!!” Než jsem si uvědomil, že už se nepochybuji nesmyslně jsem ječel dál. Kamsi pryč ne. To co mi připadalo jako dlouhá chvíle neodpovídalo vzdálenosti, kterou jsem po podlaze urazil. Vzepřel jsem na loktech a pohlédl před sebe. Mnoho povyku pro nic, v duchu jsem si připlácl dlaně k obličeji.

Ležel tam schoulený do fetální polohy, třásl se, věděl jsem, že ne zimou, ve tváři bledý jako smrt, oči zavřené, jemně sténal. Loď sebou zase hodila, ale už jemněji.

"Já ti nevím.” Will vypadal zamyšleně a soustředěně. Pořád se zaobíral jeho plnovousem, maličko se mračil. Znám ho dobře, nepochyboval jsem, že se snaží něco si potvrdit než s tím vyjde ven.

Troi pod tíhou cizích emocí vyhrkla dotčeně: "To tu budete jen tak stát!!!! Bolest! Agónie!”

Od událostech na Stagazeru uplynul nějaký čas, admirál Picard ještě stojí před vyvrcholením nejzávažnějšího boje své kariéry, ale sužován nočními můrami se vyrovnává se ztrátou na osobní úrovni a jeho loď - dárek od dlouholetého přítele se otřásá už při první plavbě. Palba? Anomálie? Tak jako tak se musí Jean-Luc vydat tam kam se dosud člověk nevydal.