Dssharmony | Uvidíme se tam #3

"Aaaaa!!” Než jsem si uvědomil, že už se nepochybuji nesmyslně jsem ječel dál. Kamsi pryč ne. To co mi připadalo jako dlouhá chvíle neodpovídalo vzdálenosti, kterou jsem po podlaze urazil. Vzepřel jsem na loktech a pohlédl před sebe. Mnoho povyku pro nic, v duchu jsem si připlácl dlaně k obličeji.

Ležel tam schoulený do fetální polohy, třásl se, věděl jsem, že ne zimou, ve tváři bledý jako smrt, oči zavřené, jemně sténal. Loď sebou zase hodila, ale už jemněji.

Přerušil mě Dat od své konzoly. "Myslím, že jsem schopen najít způsob jak jej monitorovat, budu omezený jen na jeho fyzickou podobu, ale to by nám nyní mohlo stačit. Dostávali bychom aspoň nějaké údaje na přístroje a nebudeme tolik... slepí v našem postupu. Samozřejmě rozhodne-li se, překazí mi to. Navíc existuje vlastně mimo naši realitu. Stavím mojí hypotézu na tom, že Poradkyně ho vnímá, jenže rovněž vařím z vody, avšak pokusil bych se.”

"Proveďte, pane Date.” Z nějakého důvodu jsem oplýval naprostou jistotou, že Q Datovi v monitorování nezabrání, jelikož rozumí, proč se k tomu chystá. Humanoidům by doktorka Crusherová alespoň hlídala životní funkce, u něj toho schopná není a Dat se snaží tento nedostatek vykompenzovat.

Však Beverly už přiskočila k ležící mírně třesoucí se bytosti a skenovala ho svým vybavením. Zvráštěla čelo, její trikodér hlasitě pracoval, po malé chvíli zavrtěla hlavou. "Já nic skutečně nezmůžu. Amandu jsem tehdy zachytávala normálně, jenže ona si myslela, že patří k Pozemšťanům. I kdyby krásně dovolil, aby ho moje přístroje měřily, půjde v podstatě o iluzi a nám to nepomůže. Bez nějaké kalibrace se neobejdeme. Tady, v tomto případě jsem medicínsky bezzubá, což mě štve, ale to je všechno, co s tím udělám, Jean-Lucu, mračit se na ten fakt a cítit se bezmocně.”

Nepřekvapilo mě to. Souhlasil jsem, neschopný odvrátit oči od osoby na tmavě červeném koberci můstku, zvolil úplně přesný vzhled jako když jsme se setkali naposledy, na mé zahradě ve Francii, včetně oblečení, postrádal sice kabát s typickou broží ale všechno ostatní sedělo perfektně. Šedivějící vlasy měl rozcuchané a připadalo mi, že v obličeji víc a víc bledne, jako by se vytrácel. Deanna tiše opakovala, že on velmi trpí a pak své referování situace doplnila větou ze které mě zamrazilo. "A možná to vzdává.”

Ne! Vzdát rozhodně ne! Ztratit ho znovu, to jsem dopustit nesměl, nechtěl, nemohl. Smířil jsem se s ukončením jeho existence, ale pořád jsem musel myslet na větu: Uvidíme se tam, na jeho činy, na jeho slova: Ale mě na tobě záleží, na ujištění: Nenechám tě to udělat samotného. V podstatě jsem doufal v jeho návrat. Kristapána! Jsou přece téměř nesmrtelní. Téměř. Pokud se nabízela šance, že budeme schopní spolu pokračovat trochu jinak, jak jsme to nakousli v minulosti na mém vinohradu, tak se musím pokusit jí využit. V minulosti. Vnitřně jsem se tomu pousmal. V minulosti, doslova a do písmene.

Pro ně jakožto nelineární bytosti v podstatě něco jako minulost, přítomnost a budoucnost nehraje žádnou roli. A dokonce, oproti bajoranským Prorokům, jenž rovněž patří do nelineární skupiny mimozemských ras, Q existují zcela mimo časoprostor? Mimo čas, mimo námi vnímatelnou realitu, budu-li citovat definici napsanou Federací. Proroci v podstatě ne. I když tohle zabíhá do filosofické diskutabilnosti, čemuž se chci vyhnout. Určitě avšak neopouští oblast své červí díry a určitě stojí mimo čas, proto je Bajorané považují za jasnozřivce. Každopádně jsou senzory zachytitelní, Q nikoliv. A ano, důvodem se nabízí fakt jejich existence mimo naší realitu, proto Beverly nic nezmůže. Jestli Q mohou předpovídat do naší budoucnosti? Nejspíš ne. Či nechtějí. Nabyl jsem názoru, že ať mě Q hodil kamkoliv dopředu jednalo se pouze o jednu z možností, která se nikdy nemusí následně stát. Popřípadě mi ukázal, co by se změnilo, pokud v minulosti neučinním to a to. Narážím na mojí nesmyslnou bitku v mládí, která mě stála moje biologické srdce. Mohl spatřit více variant, přikláním se na stranu skeptiků, že by nezlomně trval na mlčení. Krom toho, každým dnem se nejspíše budoucnost trochu mění. Nejspíš není daná ani konstantní. Ne úplně vše, co mi ukázal se vyplnilo. Jenže pak tu máme paralelní dimenze. Zase odbíhám, uvažoval jsem nad nádherným pohledem na existenci, pro nelineární je nejspíš všechno – teď.

"Jean Lucu, já nic nesvedu.” zabědovala znova Beverly. "Nedokážu mu ani zmírnit bolest. rezignovaně zavřela trikodér. "Proč? Ne, proč není ideální pacient. Proč se vrátil a proč v takovém stavu? Jsem lékař přísahu bych ráda splnila I bez vysvětlení, ale... chápeš.”

"Chápu.” Vzdychl jsem a postavil se. "Nevím, ale momentálně jen chci, aby se z toho dostal.” vyšlo to ze mě hlasitěji než jsem chtěl. Hlavou mě prolétlo mnoho ‘protože' bodů, zadusil jsem chtíč je vychrlit jako vulkán nepřetržitých slov.

Q se ještě víc schoulil do klubíčka. Mladá praporčice vstupující na můstek neviditelná síla odhodila zpět do výtahu a prudce za ní zavřela dveře, jejich typický syčivý zvuk zazněl nepřirozeně rychle a tím I docela děsivě. Nechtěl tady nikoho, koho lépe nezná. Snažil se vyvarovat toho, že ho takhle někdo uvidí a já mu rozuměl, v tomto okamžitě získal moje sympatie. Interkomem jsem nařídil, aby žádný další personál na můstek nechodil a to do odvolání.

"Cítíš se jeho dlužníkem.” Zapojil se do konverzace Will, z jeho slov stříkal soucit.

Mýlil se. "Oh ne, Wille. Nejistě si pomalu připouštím, že jsem ve Francii vyslovil něco, v čem se mi snaží vyhovět. Jakkoliv mi to připadá namyšlené, pokud jsem správně pochopil jeho činy, zdá se to velmi realistická úvaha. Rovněž mezi námi již neexistují dluhy, ani očekávání. Mezi námi je vše v pořádku, byť tomu, někteří nerozumí, kaboní se nad tím, já ho vnímám jinak než před lety. Nepřišel prosit, jen mi asi dává šanci naplnit přání, které jsem vyřkl... před staletími.”

"Nikdo se nezmění úplně.” konstatoval Will klidně. "Připouštím však, Francouzské dobrodružství, které si mi vylíčil mnoho věcí osvětlilo a jedna moje část ráda riskne, že se něco v něm přeci jen změnilo k lepšímu. Taky z odstupem času a díky tvým informacím vidím mnoho záležitostí kolem něj odlišně. Občas, rozdílné vnímání světa vytváří bouře. Někdy...” olízl si rty, asi zvažoval nepokračovat, nakonec se odvážil to neudělat, tedy aspoň trochu. "Někdy cosi ve mě křičelo, že ve své podstatě není tak zlý... občas jsem toho arogantního blba chtěl praštit... ale...” vzdychl a odmlčel se.

Q zachrčel "Zabít, ne. Zabit.” a my jsme se na sebe podívali. "Zabít. Ne.”