Uvidíme se tam #2
"Já ti nevím.” Will vypadal zamyšleně a soustředěně. Pořád se zaobíral jeho plnovousem, maličko se mračil. Znám ho dobře, nepochyboval jsem, že se snaží něco si potvrdit než s tím vyjde ven.
Troi pod tíhou cizích emocí vyhrkla dotčeně: "To tu budete jen tak stát!!!! Bolest! Agónie!”
Zvedl jsem paže na úroveň svého krku, dlaněmi mířícími před sebe v jasném gestu naznačujícím částečnou rezignovanost a naprostou ochotu otevřít se čemukoliv, co mi ti dva mohli nabídnout. Naléhavost v Deannině projevu mě tlačila začít konečně pořádně jednat. "Wille, Sedmá.. prostě mi osvětlete jakoukoli vaší domněnku, i když vám v hlavě zní teď jako totální nesmysl. Třeba se od toho někam odrazíme.”
Sedmá přikývla, ale svorně čekala, Riker, s vyšší hodností si zasloužil přednost. "Tak pokud dáma dovolí?” Přesně takto to pochopil i on. Ona skoro neznatelně znovu pokynula hlavou, proto už neotálel. "Hele Jean-Lucu,” podporoval svá slova pro něj tak typickými gesty, do rytmu své řeči pohyboval rukama od sebe, ale prsty nastavenými k sobě navzájem. "třeba si něco namlouvám, ale já v těch záchvěvech lodi vnímám morseovku.”
Další vlna turbulencí na sebe nenechala čekat. Intenzivněji, jasněji a s menší prodlevou mezi nárazy rozvibrovala celý můstek. "Vidíš? Asi jsem se dočista zbláznil. Ale... dlouhá, dlouhá, krátká, dlouhá.” dodal a sekvence se zopakovala, naprosto zkopírovala, co nadhodil.
Napadlo mě sousloví: Inteligentní turbulence, avšak hlesl jsem pouze: "Komunikace.” Nedokázal jsem si ale vybavit, co by to v morseovce znamenalo. Dřív, před pětatřiceti lety bych se na tuhle zvláštnost díval takto: Mimozemská, nehmotná forma života, nezachytitelná našimi senzory používá ke komunikaci s námi, pozemskou zvukovou či světelnou abecedu, fascinující, jenže časy se mění. Všechno do sebe perfektně zapadlo. "A co zpráva říká?” Nenamáhal jsem se skrývat, že jsem byl postižen leda tak Morseovým oknem, nikoliv abecedou.
"Dlouhá, dlouhá, krátká, dlouhá náleží jedinému písmenu.” Nic víc Jednička, pardon síla zvyku, říkat nemusel.
"Q.” zašeptal jsem, přesto všechno naprosto ohromeně, I když moje instinkty tuto skutečnost na mě křičely už nějakou dobu.
"Jo,” přikývl. "a podle Deanny se spíše trápí než došel dělat obtíže. Potom, co's nám vyprávěl, po té jeho labutí písni... Zdá se, že se mnoho mezi vámi změnilo. Nebo... potenciálně... krom toho, Deanna by špatné záměry nejspíše vycítila nebo by před ní něco zkrýval, aby to neukazoval až moc očividně.... Sakra! Na základě informací od tebe, mu chci pomoct, stejně jako ona! Co je se mnou špatně? Kdyby mi někdo řekl před více jak třiceti lety, že k němu budu cítit sympatie a hledat cestu, jak toho arogantního vola zachránit, hodně hlasitě bych se rozesmál.” No, teď se nebavil, vážný a přísný, rozhodil rukama. "Sakra!”.
"Nevnímám z něj nic negativního,” přisvědčila Deanna. "každého z nás těch pětatřicet let změnilo, určitě I jeho ano. Podle toho, co uvedl Jeann-Luc, ta šance existuje. A pak, vždy jsme pomáhali bytostem v nouzi. Tak proč se na sebe zlobíš?”
Nevěděl. Něco zavrčel. Jeho žena mu položila ruku na paži. "Wille, vnímám z něj I pokoru, nikdy před tím, tohle od něj nepřicházelo.” On přikývl. Připustil možnost ohromného rozdílu oproti minulosti. Důrazným gestem debatu ukončil, nadechl se a s výrazem velitele se chystal něco říct.
Jenže než se k tomu dostal, stalo se několik věcí v rychlém sledu. Vyšel jsem vstříc Geordimu, který mi naznačil, abych se něco podíval, Will zvedl ruku a nadechl se, slova mu o sekundu později zamrzla, jelikož mě cosi popadlo za kotník, tak silně až neudržel rovnováhu a upadl, úlekem jsem vykřikl a snažil se zachytit Jedničky křesla, abych zabránil odtáhnutí, marně, vleklo mě to po koberci můstku kamsi pryč.